Jdi na obsah Jdi na menu
 


VÝZKUM (autismus a pes)

VÝZKUM - AUTISMUS A PES


Joan Esnayra Ph.D. a Craig Love, Ph.D. (2008), vedli a vyhodnocovali rozsáhlý průzkum působnosti Asistenčních psů pro osobu se psycho-sociálním handicapem na osoby na pacienty s duševními a psychiatrickými poruchami ze 28 států v USA.

Jednalo se o pacienty s těmito poruchami: deprese, úzkostná porucha, posttraumatická stresová porucha, panická porucha, bipolární porucha, porucha osobnosti, agorafobie, obsedantně-kompulzivní porucha, porucha přijmu potravy, aspergerův syndrom, autismus, schizofrenie, schizoafektivní porucha, sociální fóbie.


Pro nás je zajímavé, že byli respondenti dotázáni, zda se jejich psychiatrické symptomy snížily vlivem soužití s asistenčním psem. 84,4% (54) respondentů uvádí, že se příznaky skutečně snížily. 6,3% (4) respondentů uvádí, že se symptomy nezmenšily, a 9,4% (6) respondentů neví. Na otázku, zda se jim snížilo užívání psychotropních léků vlivem soužití s asistenčním psem, 40,0% (26) respondentů uvádí, že ano - snížilo. 47,7% (31) řeklo, že ne, a 4,6% (3) nevědělo.

Dále respondenti doktorů Joan Esnayra a Craig Love zmiňovali jako důležitý vliv svého psa zejména v těchto oblastech:

Doprovází a poskytuje mi uklidňující přítomnost (21 resp.)

Pomáhá mi cítit se bezpečněji (18 resp.)

Poskytuje mi útěchu - emocionální podporu (14 resp.)

Podporuje strukturování dne (10 resp.)

Díky němu vycházím z domu (10 resp.)

Je zdrojem bezpodmínečné lásky (8 resp.)

Je zdrojem smysluplného rozptýlení (7 resp.)

Je prostředníkem k sociálnímu kontaktu s druhými lidmi (7 resp.) 




Interakce mezi psem a dítětem s PAS je zejména v posledních deseti letech v zájmu zahraničních lékařů, terapeutů, pedagogů, psychologů a sociálních pracovníků. Výsledky jejich výzkumů a studií podporují jednoznačně myšlenku na rozvoj v této oblasti a také pevnou víru, že i v České republice se zvedne hladina zájmu mezi našimi odborníky.


Výzkum v zahraničí:


„Níže jsou souhrny z různých studií, které zkoumaly interakce mezi psy a dětmi s PAS v různých prostředích. Ačkoli se studie většinou týkají psů asistenčních nebo terapeutických - tedy cíleně vedených, jejich výsledky se mohou vztahovat na interakce dětí s PAS i s běžnými rodinnými psy.


Vliv psa na chování, vývoj a stres dítěte.


Burrows a kol. (2008) dotazoval 10 rodin s dětmi (ve věku od 4,5 do 14 let) s PAS o vlivu přítomnosti asistenčních psů na rodinu a dítě.

Nejčastější odpovědi se týkají pozitivního vlivu::

Zvýšená bezpečnost dětí doma a na veřejnosti (např. prevence náhlého odběhnutí dítěte, nebo odbíhání z postele v noci)

Další rozvoj pohybových dovedností (např. pomoc dětem regulovat jejich tempo při chůzi, učí se zvednout a hodit míček psovi, krmení psa - otevření nádoby a nasypání do misky)

Snížená úzkosti u dětí v přítomnosti psa (např. méně záchvatů vzteku, větší klid)

Snížení stresu rodičů.

Lepší sociální interakce u dětí s ostatními členy rodiny a širšího společenství.

Dospělo se k závěru, že celkově psi měli pozitivní vliv na zvýšení kvality života dětí a rodiny jako celku.



Výhody, rizika soužití asistenčního psa s dítětem s PAS.


Davis a kol. (2004) se zabýval porovnáním výhod a nevýhod spjatých s umístěním asistenčních psů do rodiny dítěte s PAS. Výzkumu se celkem zúčastnilo dvacetdva rodiny s dítětem s PAS. Psi byli umístěni u rodin které hledaly pomoc především formou kognitivní, emoční a psychické podpory dítěte.

88% rodin vnímalo jako výhodu obohacení sociální a kognitivní. Rodiče hlásily, že prostřednictvím psa mohly své děti učit o zvířatech, stejně jako o pocitech a potřebách druhých. Někteří rodiče zjistili, že psi si velmi snadno vytvořili pouto a vznikl tak předpoklad, k tomu aby pes byl silným zdrojem motivace pro dítě např i jít do míst mimo domov (neznámá trasa, neznámá místa – pozn. A.Tvrdá). Ostatní uvádí že psy poskytovali sociální podporu tím, že nabízejí přátelství a usnadňují sociální interakce s ostatními dětmi a širší veřejností. Nicméně, rodiny také zmiňovaly značné úsilí, které vynaložily se psem, včetně změn chování, finančních výdajů a časové náročnosti, 53% rodin mělo pocit, že to pro ně byl jistý druh zatěže.

Před podáním žádosti o získání asistenčního psa by rodina tedy měla brát v úvahu potenciální zátěž a nejen výhody ze soužití se psem.




Vliv soužití psů na rodiny s dětmi s PAS.

 

Colţea a Parlow (2009) zkoumal potenciální výhody v soužití psa v rodině dítěte s PAS v malém měřítku. Dvanáct rodin, každá s dítětem s PAS (ve věku 4-12 let). Sledované indikátory byly vazba psa a dítěte a vazba psa a rodiče, závažnost symptomů dítěte PAS, stres rodičů a jejich životní spokojenost. Bylo zjištěno že 44% dětí mělo silnou vazbu na svého psa. Tyto děti, které byly v intenzivnějším kontaktu s jejich psy měli lepší jazykové dovednosti. Existence vazby dítěte ke psu nebyla vázána k úrovni sociálních dovedností dítěte. Vazba ke psu byla u rozvinutějších dětí silnější, a byla vyšší u dětí starších 10 let. Navíc se zdálo, že existuje i vliv rodičů na stupeň kvality (hloubky) vazby dítěte ke psu, protože pozitivně korelovala s vazbou k rodičům. Osamělý rodič měl větší vztah ke svému psu, ikdyž stejně vypovídal o menší životní spokojenosti. Případný stres rodičů a hloubka závažnosti symptomů PAS nesnižoval hloubku vazby mezi rodičem a psem.
 
 
 
 
Jak situaci vnímá pes a dopad vlivu interakcí mezi psem a dítětem s PAS na psa.
 
Byly zkoumány a identifikovány faktory které ovlivňují výkon a kvalitu životních podmínek asistenčního psa během soužití a služby v rodině s autistickým dítětem - Burrows a kol. (2008). Jedenáct rodin bylo dotazováno a 8 psů bylo pozorováno v různých prostředích (včetně cest autem, nákupních center, na procházky, a ve třídě). Faktory, identifikovány jako potenciálně způsobující psům stres jsou zejména dostatek času na odpočinek po práci, příliš málo příležitostí vyprázdnit se, nošení postroje příliš dlouhou dobu, neúmyslné nešetrné chování ke psu od dítěte s PAS, nedostatek konzistentní každodenní rutiny a málo možností k rekreačním aktivitám jako jsou hry nebo procházky. V rodinách s dětmi které mívají agresivní projevy a nekorektní způsoby interakce s okolím i se psem - se psy naučily identifikovat a vyhnout se těmto projevům a nebo je rozlišit od korektních pokusů s dobrou interakci až za 1-3 měsíční soužití. Když už byli psi schopni předvídat chování dítěte, byli pak schopni zabránit špatnému zacházení a agresi. Psi kteří spali s dítětem v pokoji, bývali druhý den vyčerpáni a s menším výkonem. Někteří psi během soužití s autistickým dítětem neměli od dítěte žádnou interakci ve které by dítě vyjadřovalo náklonnost ke psu zejména během prvních 3 měsíců po umístění. Rodiče potom museli vynaložit značné úsilí na posílení pozitivního kontaktu mezi psem a dítětem - používaly techniky pro podporu a vedení dětí při péči o psa, při krmení psa, korektním způsobu hry se psem apod. . Všechny tyto aspekty jsou v silném kontextu s individualitou rodiny, se způsobem umístění psa v rodině a s vývojem dítěte a jeho osobností. Rodiče připustili, že psi potřebují dostatek času se sžít s novou rodinou v novém domově, a první rok soužití se psem může díky tomu vykazovat jen minimum všech pozitivních vlivů které dlouhodobé soužití autistovi a jeho rodině přináší. Autoři výzkumu zdůrazňují potřebu pro rodiče umět rozpoznat a správně reagovat na fyzické, emocionální a sociální potřeby psů, neboť ty mají rozhodující vliv na welfare psa, a ruku v ruce na schopnost dobře vykonávat službu psa asistenčního.
 
 
 
 
Korekce špatného chování dítěte s autismem k domácímu zvířeti.
 
 
Bergstrom a kol. (2010) se zajímal o způsob, jak předejít špatnému zacházení 6 letého chlapce s PAS se zvířaty. Dítě se chovalo ke svému psu nevhodně, což vedlo k utrpení zvířete, a následnému vyhýbání se dítěti. Po prvním šetření bylo shledáno,že nešetrné zacházení se psem bylo neúmyslně podporováno rodiči díky špatné či žádné reakci na chybnou interakci mezi dítětem a psem. Když se dítě nevhodně dotýkalo psa na zádi či ocasu, měla ihned následovat korektura rodičů v podobě zákazu dítěti aby se psa takto dotýkalo. Korektura neproběhla a pes byl tedy nucen reagovat zcela přirozeně zakvičením a útěkem od dítěte (poznámka Andrey Tvrdé: pes byl nucen situaci řešit sám podle jeho přirozenosti – šlo o psa s útěkovou technikou reakce na negativní stres), to ovšem dítě přijalo jako hru a tím se posilovalo i chování dítěte – tedy vždy když dosáhlo dítě svého cíle – zakvičení a útěku psa. Rodiče obvykle reagovali slovním napomenutím, jako ''Nedělejte to - to bude psa bolet!''. Tato slovní napomenutí může také přispět k tomu, že si dítě toto chování zafixuje, jednoduše mu tento slovní doprovod jeho nekorektního chování dává jen zdroj pozornosti, i když negativní. Byly vyzkoušeny dva druhy behaviorální intervence. První byla diferenciální posílení alternativního chování, to zahrnovalo vysvětlení dítěti před každým terapeutickým sezením že pokud se správně dotkne psa – jemně ho pohladí tak získá svou oblíbenou sladkost. ''Dítě obdrželo sladkost, slovní pochvalu, a možnost krátké hry s terapeutem, když se dotkl psa vhodně. Terapeut pak záměrně nebude slovně reagovat na jakékoliv nevhodné dotýkání se psa, ale místo toho bude dítě fyzicky blokovat. Druhá byla diferenciální posílení jiného chování. Na začátku každé terapie, byl nastaven časovač-budík a dítě bylo seznámeno s postupem: pokud se dítě po dobu vyměřeného času – než zazvoní budík - bude chovat ke psu korektně, pak si smí vybrat odměnu. Dobré chování je odměněno i slovní pochvalou. Pokud dítě selže a zachová se nevhodně – pak terapie končí a žádná odměna nebude. Následuje opětovné vyložení pravidel dítěti a znovuzahájení časové dotace. S úspěšným zvládnutím časové dotace tuto prodlužujeme. První technika, nesnížila chování. Naopak, druhá technika působila okamžitě a došlo ke snížení nevhodného dotýkání se psa. Výsledky tedy naznačují, že tyto problémy lze zvrátit cílenými behaviorálními intervencemi.
 
 
 
 
Terapie zvířetem – psem (Canisterapie) pro děti s PAS.
 
 
Redefer a Goodman (1989) se zajímali o to, zda přítomnost psů by mohla být užitečná při terapeutických sezeních s dětmi s PAS. Dvanáct dětí ve věku od 5 do 10 lety se účastnilo řady terapeutických sezení. V prvních 3 sezení, byl přítomen pouze terapeut. Na následujících 18 sezení, byl přítomen spolu s terapeutem terapeutický pes . Potom následovala opět další 3 sezení s terapeutem bez psa. Ukázalo se, že za přítomnosti psa dítě lépe navázalo kontakt s terapeutem a věnovalo se méně svým jinak obvyklým ismům (stereotypní pohyby a nebo činnosti - např., pohyb rukou, hučení atp.) naopak se zvýšil počet dobrých sociálních interakcí (např. vstup do hry s terapeutem, zahájení interakce s terapeutem, napodobování činnosti terapeuta, atp.). Bylo tímto výzkumem vyhodnoceno, že pes jednoznačně sloužil jako prostředník pro interakce s terapeutem. Terapeutem byly pečlivě koordinovány interakce mezi dítětem a psem, měl aktivní roli ve vyučování o tom, jak komunikovat a hrát si se psem, a jak udržet činnost a rozšířit škálu dovedností a schopností dítěte. Výhody získané terapií se psy byly využívány i v terapiích později bez psa, ale již po měsíci bez psa byl zaznamenán určitý pokles v oblasti sociální interakce. Autoři docházejí k závěru, že psi mohou být účinnými složkami v terapii pro děti k podpoře sociálních dovedností.
 
 
 
 
Sociální interakce mezi psy a dětmi s PAS.
 
 
Studie Prothmann a kol. (2009) se zabývali interakcemi a preferencí u dětí s PAS. Jejich studie zahrnovala 14 dětí s PAS ve věku 6 až 14 let, které dostaly možnost interakce s osobou, se psem, nebo s předměty (např. hračkami). Interakce byly k dispozici se třemi dospělými (jeden muž, dvě ženy, mezi 30 a 50 let) a tři dospělé certifikované terapeutické psy (fena křížence, pes teriér, fena ovčáka). Sledované dítě si mohlo vybrat k interakci i mezi plyšovým psem, krabičkou zápalek, autíčkem, gumovým míčkem, postavičkami z lega, různě barevnými kelímky, dekami, provazy, zbytky papíru, příze, šustivými plastovými sáčky, miniaturní konvičkou na čaj, a dřevěnými maketami zeleniny. Děti preferovaly nejraději živé psy, a ve styku s nimi byly nejčastěji a nejdélší dobu, a potom se zajímaly o jiné objekty. Všechny děti buď komunikovaly verbálně nebo neverbálně se psy, nebo psy poplácávaly, a mnoho z nich zahájilo se psy hru, jako je házení míčku, nebo vyhledávání psích pamlsků. Děti byly testovány na jejich preference třikrát a preferování psů zůstalo konzistentní napříč časem, takže se zdá nepravděpodobné, že by živým psům daly děti přednost pokaždé jen proto že je vnímaly jako něco nového. Jako výsledek tohoto výzkumu uvádíme, že děti mohou preferovat psy proto, že psi s nimi komunikují způsobem který je pro ně pochopitelný, jednoduchou neverbální komunikací.
 
Překlad: ELVA HELP o.s. - zdroje u redakce EH o.s.
 
 
 
 
Nedávná studie Viau a kol. (2010) došla k závěru, že vliv asistenčních psů může snížit fyzické reakce stresu a zlepšit chování u dětí s PAS. Podrobnější popis tohoto výzkumu na kterém se podíleli R. Viau, G. Arsenault-Lapierre, S. Fecteau, N. Champagne, C. Walker, S. Lupien (2010) a jehož název je Vliv Asistenčních psů na slinné sekrece kortizolu u autistických dětí. Psychoneuroendocrinology, vol. 35 (8), s. 1187-1193. je zde: Psi skvělými pomocníky autistických dětí. Pes není jen naším nejlepším přítelem, ale hraje také důležitou úlohu v životě dětí se speciálními potřebami. Jak vyplývá z nové studie univerzity v Montrealu, mohou speciálně vycvičení, služební psi pomáhat při snižování úzkosti a posílení socializace u dětí s autistickým syndromem. Výsledky, které byly publikované v časopise "Psychoneuroendocrinology", přišly s relativně jednoduchým řešením, které napomáhá takto postiženým dětem a jejich rodinám se s touto velmi náročnou poruchou vyrovnat. "Naše zjištění ukazují, že psi mají prokazatelný dopad na úroveň nižší hladiny stresového hormonu u autistických dětí," říká Sonia Lupienová, doktorka a vedoucí pracovník a profesorka na univerzitě v Montrealu na katedře psychiatrie. Doktorka Lupienová je také ředitelkou speciálního centra pro studium stresu na člověka v Louis-H Lafontainově nemocnici a dodává, že nikdy dříve se nesetkala s tak dramatickým účinkem jako nyní. Kortizol – hlavní indikátor stresu Doktorka Lupienová a její kolegové, měřili množství hladiny kortizolu přítomného ve slinách u dětí s autistickou poruchou. Kortizol je hormon, který je produkován nadledvinkami v reakci na stresové podněty či při nadměrné fyzické zátěži nebo při infekčních chorobách. K nejvyšší hladině kortizolu v našem organismu dochází zhruba půl hodiny před probuzením, známé také jako Cortizol awakening responsion (dále jen CAR) a jeho hladina se v průběhu celého dne postupně snižuje. Za pomocí odběru vzorků ze slin je velmi snadné určit jeho hladinu. Výzkumníci měřili hladinu CAR u 42 testovaných autistických dětí. Doktorka Lupienová říká, že CAR je užitečným indikátorem stresu. "Prováděli jsme tři výzkumná měření hladiny kortizolu u autistických dětí, a to v experimentálních podmínkách před uvedením vycvičeného psa do rodiny, během jeho pobytu a také po jeho odvedení od rodiny", uvádí Lupienová. Kortizol a vliv na chování V průběhu celého pokusu měli rodiče těchto dětí k dispozici dotazník, do kterého zaznamenávali chování svých dětí před příchodem psa do rodiny, během soužití psa v rodině a také po jeho odchodu. V průměru rodiče uvedli 33 problematických vzorců chovaní před uvedením psa do rodiny a pouze 25 během přítomnosti psa v rodině. "Vlivu speciálně vycvičených psů na chování dětí s autismem je věnována čím dál větší pozornost, za poslední desetiletí," říká doktorka Lupienová. "Do současné doby žádná studie nezkoumala fyziologické dopady. Naše výsledky poskytují podporu při výcviku služebních psů pro autistické děti," dodává závěrem doktorka Lupienová jejíž studie byla financována nadací MIRA Foundation v kanadském Quebecu.“
 
Zdroj: hafan-zpravodaj.pise.cz

 

 

 
 

 

Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< září / 2017 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 87305
Měsíc: 2271
Den: 75

 
 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA